Maruščiny trapné momenty | Flirt v nemocnici

Každý si zažil ty úplně první trapné chvíle, kdy byl poprvé za svou existenci nucen oplácet nenápadné pokukování, dotyky prstů a letmé polibky. Říká se tomu flirtování. Pro mne pojem zcela neznámý, který by měl být zařazen do slovníku cizích slov, jelikož já jsem v oboru Snaž se být trochu přitažlivá nikdy moc nevynikala. Vlastně tomu zkouším přicházet na kloub dodnes. A jako důkaz mé neschopnosti někoho okouzlit, Vám povím dnes příběh o tom, jak jsem zkoušela s někým poprvé flirtovat.

Psal se dvanáctý měsíc roku 2008, nebo první měsíc roku následujícího. Byla to ona slavná doba, kdy nejznámější seznamovací portál bylo libimseti.cz, lide.cz a za nejpopulárnější sociální síť bylo považované ICQ. Já jsem neznala makeup, zrcadlo a flirtování. Byla jsem spokojené jedenáctileté dítě, které milovalo hraní The Sims 2 a noční košili s mědvědy. 

Mým dosavadním nejlepším milostným zážitkem byla pusa u flašky a zřejmě pětiminutové držení za ruku. Samozřejmě nesmíme opomenout hojné smsky, u kterých jsem se zvláště rozjížděla, neb končily odvážným ,,mt & mtmr :*“. Ve skutečnosti jsem však tyto fráze nikdy nevypustila z úst, přičemž to u té první platí stále. A nesmíme zapomenout na to, že jsem si každou ,,vážnou známost“ ihned musela potvrdit i na facebooku. Protože by to jinak nebylo právoplatné, že.

Ležela jsem v nemocnici a užívala si nicnedělání. Jednoho dne můj zrak však někdo upoutal. A já byla tím někým unešena víc než vanilkovým pudinkem, který jsem si dávala dennodenně ke svačině. Netuším, zda si přesně vybavuji jméno, ale říkejme mu třeba Honza Müller. A právě on se stal obětí mého prvního pokusu flirtování. Chudák.

Byl obyčejný den s obyčejným počasím. Mohla bych třeba napsat, že ve vzduchu už bylo cítit napětí, ale jediné, co jsem v ten den zřejmě cítila, byla dezinfekce, tudíž Vám nebudu zbytečně lhát za účelem navodit tu správně romantickou atmosféru. Den uběhl jako voda a ani jsem se nenadála, byla tu osmá hodina večerní. Celý den jsem se snažila chodit co nejnenápadněji chodbou, abych byť jen koutkem oka zahlédla jeho nohu v sádře, a určitě jsem přitom nevypadala jako blonďatý stalker s akné na čele.

A jako každé úterý/čtvrtek si sestřičky ve společenské místnosti pouštěly Ordinaci. Já, jako doposud neznalec kvalitních seriálů, jsem se koukala nadšeně s nimi a nechávala si již od mala dobrovolně ničit mozkové buňky. Nic-mé-ně. Seděla jsem v rohu mísnosti, kde hned za skleněnou zdí, která byla pomalována všemožnými obrázky, ležel Honzík. Kvůli ilustracím byla stěna neprůhledná, ale našla jsem si pár mini-škvír, kterými jsem ho sledovala. A pak se to stalo.

Zaklepal. Ne silně, ani moc potichu, přesně akorát. A já jsem ztuhla. ,,On klepe na mě!" pomyslela jsem si v duchu a zkoušela se netvářit jako měsíček na hnoji. Schválně jsem se jeho směrem nekoukala a zaklepala zpátky, protože mě nic jiného nenapadlo. A k tomu, abych zašla k němu do pokoje, na to jsem prostě neměla koule. A když zaklepání oplatil, bylo to jasné. Hned druhý den jdu měnit informace na facebooku a poprosím ho o telefonní číslo, abych mu mohla vyznat lásku. 

Když naše klepání trvalo už něco přes tři minuty, jemně mě sestřička upozornila, že se právě dívají na extra napínavou scénu, kde zřejmě šlo o milostný trojúhelník, či snad další vyhazov z nemocnice. Každopádně jsem musela chtě nechtě svého řádění zanechat. A v ten večer jsem se cítila nanejvýš spokojeně. Což se nedá říct o následujícím ránu. 

Ráno, když jsem se pravděpodobně po překrásném snění o společné budoucnosti s Honzíkem probudila, už jsem plánovala, kolikrát se po chodbě dneska projdu. Můj briliantní plán mi zkazila sestřička, která mi přinesla léky.
,,Maruško, on na tebe včera Honzík klepal?“ ptá se s úsměvem na tváři. 
,,On už všem určitě prozradil, jak se do mě zamiloval!!“ jásám v mysli a na sestřičku se jen hrdě podívám a odkývám jí to.
Když zpozoruje mé nadšení, trochu se ošije a položí mi ruku na rameno, zatímco mi do ucha pošeptá větu, která veškerou mou radost utne:
,,Víš…“, věnuje mi další úsměv. ,,… on jenom potřeboval prášky na bolest."

A tím moje epická lovestory končí. Ponaučení pro příště? S nikým radši neflirtuji, jelikož bych mu mohla skutečně způsobit bolest. A to rozhodně nemluvím o zlomeném srdci.
post signature
Článek se nachází i na blogu školního časopisu GOOL.

CONVERSATION

8 komentářů:

  1. Cizí trapasy pobaví nejvíc :D Skvěle napsané! :)

    ReplyDelete
  2. Panebože, tolik jsem se nezasmála za poslední dobu! :D Píšeš strašně moc hezky a čtivě, mohla bych nějaké tvoje zábavné historky/příběhy číst pořád a pořád. Díky, zlepšila jsi mi den! :)

    http://catherineschon.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  3. Tak nevím, jestli ten konec je smutný nebo vtipný. Nebo obojí. Každopádně neboj, nejsi sama, kdo není ve flirtu úspěšný. :D

    ReplyDelete
  4. :D Jee, beztak se jen cítil trapně před sestřičkami a tak to svedl na prášky. Určitě na tebe dodnes vzpomíná, a v dobrém. :D Super příběh! A skvěle napsaný. :))
    KattyLife

    ReplyDelete
    Replies
    1. Žejo! :D to je parádní teorie! :D
      Děkuji:))

      Delete

Děkuji za každý komentář! :)