Já chci opět hrát

Možná někdo z Vás zažil ten pocit, kdy jste věděli, že to, co děláte, je správné. Jako když pomáháte staré paní přes přechod, když se omluv...

Možná někdo z Vás zažil ten pocit, kdy jste věděli, že to, co děláte, je správné. Jako když pomáháte staré paní přes přechod, když se omluvíte a myslíte to vážně, nebo když mamce řeknete, že ji máte rádi. I já jsem zažila ten pocit, ale v úplně jiné situaci. Ta situace byla tak banální, že by ji každý mohl považovat za "jednoduše obyčejnou". Ale pro mne se stala osudnou. A já si ji budu napořád pamatovat.
   Byla jsem asi ve třetí třídě. Bylo léto, nádherný den. Myslím si, že byl víkend, ale stoprocentně to nevím. Zkrátka si musíte představit idylické léto. S ptačím zpěvem, zářícím sluníčkem a s usměvavými dětmi. A k našemu sousedovi přijela na návštěvu jeho dcera Petra. A protože je naše mamka velice aktivní člověk, už pakovala všechny tři a šlo se vítat. Pili jsme džus, jedli buchtu a povídali si. Co je nového, starého, pořád stejného. A když přišel na řadu náš hudební talent, nestačili jsme se červenat. Já, ségra a brácha jsme úspěšně zvládli druhý ročník hry na zobcovou flétnu. A byli jsme na to náležitě hrdí.
   A jelikož je Petra výborná flétnistka, zeptala se nás, jestli bychom neměli zájem začít hrát pro změnu na flétnu příčnou. Ségře s bráchovi se moc nechtělo, ale já jsem souhlasila. (Zobcovka začala být trochu nuda.) Zašli jsme tedy do vedlejšího pokoje, kde měla jednu flétnu navíc a řekla mi, ať si zkusím zahrát jen na hlavici. A já jsem zahrála. A ten tón, který je bez středního a spodního dílu naprosto příšerný, pro mě byl tím nejkrásnějším tónem, jaký jsem kdy slyšela. A když mamka uviděla můj překvapený a ohromený výraz, hned se zeptala, zda by nám ji Petra nemohla prodat. A já jsem tak v září začala svůj první rok na příčnou flétnu. 
   Tak už víte, co je to za situaci? Je to hraní na příčku. Úplně banální situace, která je pro mne něčím výjimečná. Miluji hudbu. Den bez poslouchání nebo prozpěvování písniček si nedokážu představit. A to samé to bylo s hraním. Já jsem necvičila z donucení, já jsem cvičila ráda. Kdykoli jsem měla chvilku volného času, popadla jsem flétnu a cvičila jsem a cvičila. Nechala se unášet tóny i při obyčejné stupnici a zkoušela podle sluchu hrát různé filmové znělky. (Moje první "odposlouchaná" byla Harry Potter znělka.) Nikdy jsem se s flétnou nenudila a byl to můj životní nástroj, pokud něco takového existuje. A ano, byl.
   Jak jistě mnoho z Vás ví, stal se mi v roce 2008 jeden né moc milý úraz. Musela jsem na rok přestat hrát fotbal a samozřejmě, jsem musela seknout i s flétnou. Do teď si pamatuji ten pocit, když jsem přijela domů, složila flétnu a zkusila na ni hrát. Pravou rukou jsem uchopila spodní díl, ale levou rukou jsem nebyla schopna zmáčknout všechny klapky, pouze držet střední díl. Zkoušela jsem asi půl hodiny ruce všelijak pokládat, ale moje postižení mi zkrátka neumožňuje nadále hrát. A ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už si nikdy nezahraji na žádném koncertu, že už nikdy nebudu hrát podle sluchu filmové znělky, že už nikdy nezahraju ani tu "pitomou stupnici", v ten moment jsem si připadala příšerně bezmocná. Jako bych ztratila kus sebe, který jsem nadevše milovala.
   I teď, po takové době, si připadám stále neúplná. A myslím si, že se tohoto pocitu nikdy nezbavím. Flétnu jsem nedokázala prodat. Pořád ji mám schovanou v pouzdře. Někdy si ji složím a držím v rukou a vzpomínám na koncerty, na mou výbornou paní učitelku, díky které jsem příčku milovala snad ještě víc, na to, jak jsem rodinným příslušníkům lezla hodinovým hraním na nervy, na nervozitu před koncertem, na postupovky a na klid, který mě doprovázel při každém vydechnutí vzduchu do hlavice. Pamatuji si doteď, jak jsem po hodině flétny doma cvičila na další hodinu, jak jsem chtěla být pořád lepší a lepší. A ten pocit mi chybí.
   A jelikož hudbu miluji, s mamkou jsme přemýšlely, co bych s mým handicapem mohla dělat. A měla jsem dvě možnosti. Buď činely, nebo elektrická kytara pro leváky. (Levá ruka by držela trsátko.) A tak jsem začala hrát na elektrickou kytaru. Ale nebylo to ono. Proč? Když jsem začala hrát, nic jsem necítila. Možná to některým bude znít fakt divně, ale já jsem si hraní vůbec nedokázala užít, protože jsem se necítila tak jako u flétny. A hrozně mě to frustrovalo. Nehrála jsem dobrovolně, nesnášela jsem cvičení, věděla jsem, že nikdy nebudu dost dobrá. A když se mi po hraní začala tvořit svalová bulka nad loktem, musela jsem přestat hrát i na kytaru. Tak skončila má hudební kariéra.
   A proč Vám toto všechno píšu? Z jediného důvodu. Dělejte to, co Vás baví a co milujete. Protože nikdy nevíte, kdy se toho budete muset vzdát. Já teď lituji, že jsem necvičila s větším odhodláním, že jsem se při koncertech více nesnažila, že jsem si nikdy pořádně neuvědomila, jaké mám štěstí, že můžu dělat něco, co mě naplňuje. A vím, že flétnu budu navěky milovat. Uvědomila jsem si to asi před dvěma měsíci, kdy se konalo oficiální zahájení programu EUROREGIONU - rok v Německu. Na programu bylo flétnové vystoupení, které bylo dokonalé. Mně se promítala v hlavě jedna vzpomínka za druhou a měla jsem co dělat, abych nezačala brečet. A aby toho nebylo málo, flétnistka vystoupila i na vánočním koncertě. A já jsem vzpomínala znovu.
   Hlavně mě teď nepovažujte za nějakou chytrolínku. Jsem prostě jsem zlomená teenagerka, která má o trochu jiné sny, než ostatní. Chci opět hrát. Ale také vím, že se mi tento sen nikdy nesplní. A tak si zkouším plnit jiné. Zkouším natáčet videa, abych jednou byla YouTube-hvězda, zkouším se zdokonalovat ve psaní, abych jednou byla světoznámá spisovatelka, já se snažím. A Vy dělejte to samé. Pracujte na svých snech, nikdy se nevzdávejte, buďte vděční za možnost dělat něco, co Vás baví. A když se jednou ocitnete v podobné situaci, v jaké jsem momentálně já, nezoufejte. Jste pořád na živu, obklopení rodinou, která Vás miluje. A to k životu bohatě stačí.

Šťastný Nový rok 2015!
post signature

You Might Also Like

20 comments

  1. Ani nevíš, jak moc mi tenhle tvůj článek pomohl. Včera mě začaly přepadat chmurné myšlenky a všelijaké pochybnosti a tak nějak se na mě sesypala kupa špatné nálady. Po přečtení tohoto článku a také článku o tvém úrazu si akorát přijdu hloupě, že jsem se tomu poddala. Děkuji za nakopnutí a namotivování! A přeji ti ať se ti daří ve všem, co máš ráda. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji! :) a vůbec nemáš zač, byl to účel. Prostě.. lidi nakopnout. <3

      Delete
  2. Tak dík Maruno, že si mě rozbrečela. Dík.. dej mi chvilku na oddych, pak budu pokračovat..

    Je to smutné. Ne, je to naprd, na hovno a k ničemu, když si člověk takhle zpětně uvědomí takovoudle věc. Protože s tím už nemůže nic dělat a je to hrozně moc moc naprd. Je to škoda, že nemůžeš dělat to, co si měla ráda tak moc, že si mě rozbrečela (opakuji to, aby sis to pamatovala). Ale prostě tyhle věci se stávají a co s tím můžeme jediné dělat je to, že si to budeme pamtovat a přejdeme někam jinam, kde zažijeme podobné věci a budem dál snít a žít.
    Já nikdy nic takového neměla. Já zase mám tendle divní pocit, že už není to co bylo u toho, když si vzpomenu na dokonalý půlrok v Polsku. Nechci o tom přemýšlet a moc na to myslet, ale někdy si pustím všechny hloupé videa co mám v mobilu a přemýšlím o tom. Protože jsme se tam měla krásně a božsky a je to nejlepší půl rok mého života. No a pak prostě brečím, jsem smutná a je to nahovno.. Ale už to není, tak prostě nemyslim na to a jdu dál. Jako každý :)

    Tak se vzchop, kup si kameru, světla, mikrofon a staň se youtube hvězdou! Protože já vím že to dáš, ty to víš že to dáš, tak je to jen otázka času!

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já za to nemůžu, že jsi tak emocionálně nevyrovnaný člověk <3
      Ti věřím, že to Polsko muselo být dokonalé! Mě už teď přepadá smutek, a to tam ještě nějakou chvíli budu!
      ALE JDEME DÁL, ŽE? <3

      Já to dám:)

      Delete
  3. Maruško, toto je prekrásny článok, teraz som sa ja musela držať, aby som sa nerozplakala. Mrzí ma, že nemôžeš pokračovať v plnení tohto tvojho veľkého sna, veľmi by som ti to dopriala. Ale ako hovoríš, netreba zúfať, pretože na svete je veľa vecí, ktoré ťa môžu urobiť šťastnou a naplniť tvoj život. Preto ti prajem, aby si také veci našla a venovala sa im. Šťastný Nový rok :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji moc! :)))
      Tobě také! (ještě jednou) Šťastný Nový rok!

      Delete
  4. krásny článok! ᵔᴥᵔ mne sa vždy hra na priečnu flautu páčila, ale nejako som sa neodhodlala, jeden čas som chcela chodiť na klavír, ale znova to nevyšlo, pretože som sa hlásila neskoro. osobne si myslím, že by som sa na to aj tak nehodila, nemám vôbec žiaden sluch. ale zažila som raz takých zážitok, kedy jedno dievča čo hralo na klavír zahralo nejakú melódiu z twilightu (zdá sa mi že to bolo odtiaľ). vtedy mala len 12, ja ešte menej, ale vtedy som pocítila, aký má tá hudba dopad. bolo to neuveiteľne nádherné, až mi naskočili zimomriavky a mala som slzy v očiach. na tento zážitok určite nezabudnem. ᵔᴥᵔ

    inak som na tvojom blogu prvýkrát, ale mám pocit, že nie posledný ᵔᴥᵔ píšeš veľmi pekne ᵔᴥᵔ

    ReplyDelete
    Replies
    1. Hudba je něco kouzelného! :) :3

      Děkuji moc! ^^

      Delete
  5. Tohle je ten nejkrásnější článek, jaký jsem kdy četla.
    Vůbec jsem to o tobě nevěděla. A hrozně mě to mrzí. Vím, jaké to musí být - nebo si to spíš dokážu představit, a vůbec ti nezávidím. Nejhorší na tom je, že si to všechno uvědomuješ. Kdyby tě to nebavilo, nenesla bys to takhle těžko, ale tím, že to bylo něco, co jsi měla strašně ráda, se to ještě zhoršilo... Bože. Tímhle jsi mě vykolejila. :(

    ReplyDelete
    Replies
    1. Nepřeháněj. ^^ :)
      přesně jsem věděla, že ty to pochopíš, protože miluješ klavír. Není to tak? :) A jo. Hodně lidí to o mně neví, protože o tom nerada mluvím, ale...

      Delete
  6. Krásny článok a strašne ma mrzí, že ti to takto dopadlo... Ale držím ti palce s tvojimi ostatnými snami, hádam raz čo najviac zaplnia to prázdne miesto.

    ReplyDelete
  7. Náádherný článek Maruško!! Je mi hrozně moc líto, že nemůžeš hrát, protože až při čtení tvého článku jsem si uvědomila, jak moc to teď flákám já. Hraju na flétnu (na tu zobcovou, která tě neba :D) a tenhle rok absolvuju a tak nějak jsem to začala flákat a když si zahraju den před hodinou, tak jsem ráda. Vážně až teď jsem si uvědomila, že bych se měla víc snažit, dát do toho svoje maximum a zvládnout ten prokletej absolvenťák, kterej mě straší už teď. #šílenátrémistka.
    Vůbec nebudu přehánět, když ti řeknu, že píšeš vážně nádherně a tvůj blog je jeden z mých nejoblíbenějších. Máš vážně talent, až by mi vždycky slzička ukápla, když si přečtu nějakej takovejhle článek. Jdi do toho! A dáš dohromady nějakou tu knihu, tak mi ji pošleš a já ti ji tvrdě zrecenzuju. :D Ne vážně, pošleš mi ji!
    Měj se mooc krásně a nevzdávej se fotbalu, ten tě přece taky dělá šťastnou. :)))

    P.S. K tomu, abys byla mega stár YouTubu bys musela vydávat videa víš? Koukej nějaký natočit, hrozně mě baví :P :)

    Tvůj nejvěrnější stalker

    ReplyDelete
    Replies
    1. Neflákej! :) A pošlu, neboj. (Až nějaká vyjde, of course.)

      Děkuju, děkuju, děkuju! <3
      Budu točit. Ale to by chtělo nějaké nápady! Snad mě nějaké napadnou:)

      <3

      Delete
  8. tiež ďakujem za komentar ^^ to video som videla v nejakej dobe a aj všaka nemu kreslím dnes oveľa viac. ^u^

    ReplyDelete
  9. Kedysi som hrala na klavíri, ale prestala som s tým, pretože som si myslela, že nemám talent, tak sa mi neoplatí pokračovať... teraz mi to veľmi chýba :/

    ReplyDelete
  10. Nikdy by ma nenapadlo, že by niekto mohol tak milovat priečnu flautu. Tiež som hrala, ale neznašala som to, prišla som si ako cvičena opica, učitel ma tyral a rodičia mi to nechceli veriť, zašlo to až tak daleko, že som si chcela naschval zlomiť ruku aby to skončilo.. mala si si kupit akusticku gitaru a prehodiť struny (kamaratka to tak ma), je to uplne o niečom inom., keď ti to drevo vybruje :) krasny pocit ( pred par rokmi som si kupila akusticku a je to balzam na dušu )

    ReplyDelete
  11. Nádherný a velmi silný článek, vážně to na mě zapůsobilo ♥ Je to v háji, když nás zradí zdraví a my pak nemůžeme dělat to, co milujeme a na co jsme zvyklí. Já jsem kdysi měla překrásný rukopis, moc jsme si na něm zakládala, protože jsem vždycky hrozně ráda psala. Ve škole jsem mívala ukázkové sešity:) Pak jsem dostala do palce záněť kostní dřeně a teď ho mám nehybný a tužkou se mi píše fakt špatně. Hlavně to dlouho nevydržím. Nicméně jsem ráda, že mi zůstal, protože mi hrozilo, že o něj přijdu. Takže do jisté míry Tebe i ten článek chápu, i když máme každá odlišné potíže. Nemoct dělat něco, co máme rádi, je vždycky mizérie....

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji moc! <3
      Je to na prd. Hlavně jsou to takové maličkosti, které nás většinou dělají nejšťastnějšími:) Tak to mě moc mrzí.. I když jsi také měla štěstí v neštěstí:)

      Delete

Děkuji za každý komentář! :)