Psychiatr | ..a jeho neslavný konec

Román Psychiatr mě nezaujal především anotací, jak tomu většinou u výběru knih bývá, ale jeho názvem. Když se to vezme kolem a kolem, může ...

Román Psychiatr mě nezaujal především anotací, jak tomu většinou u výběru knih bývá, ale jeho názvem. Když se to vezme kolem a kolem, může se pod tímto titulem skrývat opravdu všechno. Jak román, tak detektivka, fantasy, sci-fi, romantika. Když se z knihy následně vyloupl román o psychiatrické léčebně nedaleko léčebny, kam každý rok dojíždím já, neváhala jsem ani minutku.
Ve zkratce
Vilém Rokyta je primářem psychiatrické léčebny poblíž Vernéřovic. Kolem se nenachází nic jiného, než krásná panenská příroda, kterou obklopuje ničím nerušený klid. A jelikož poklidné dny musí vyrovnávat dny plné nemilého překvapení, panu doktorovi přijde ohlášení, že se léčebna kvůli nedostatku financí musí do půl roku zavřít. Viléma čeká perných šest měsíců, kdy toho musí opravdu hodně stihnout. Stihne všechno vyřídit, aniž by na něco zapomněl? A jak budou reagovat pacienti?

Román Petra Prouzy jsem četla po celou dobu s lehkým pousmáním na tváři. Humorné, až mnohdy absurdní osudy pacientů léčebny zpestřovaly druhou dějovou linii příběhu, kdy nám svůj život po kouskách líčí samotný primář. Vzpomíná na své mládí, na své první lásky, první neúspěchy, staré přítelé a snad pro každý rok v jeho životě má nějakou další historku schovanou v rukávu. Je to výborný vypravěč a průvodce, kterého bych mohla poslouchat hodiny a hodiny.



Co mě na knize ale bavilo nevíce, byly osudy a příběhy samotných dvanácti apoštolů, jak si je primář pojmeonoval. Byli to pacienti, kteří Rokytu nějakým způsobem zaujali. Jak vzhledem, tak minulostí, stejně tak například svou sexuální úchylkou. O každým jsem se něco málo dověděla a každýho jsem si oblíbila. Nikdo nebyl stejný, každý byl originální a každý měl svůj příběh, který mohl vyprávět.

Komunismus v pozadí
A myslím tím v pozadí příběhu, kdyby to někomu na poprvé nedošlo. Já, jakožto člověk neinteresovaný historií, jsem se u konverzací primáře a jeho spolupracovitele Jana Amose, který byl jakožto vedlejší postava naprosto úžasný, poněkud ztrácela. Nestávalo se to často, ale čas od času se táhla debata na toto téma poněkud delší dobu a mě čtení přestávalo bavit. Ale to bylo spíše mou neznalostí souvislostí o této době a politiky.



Přirovnala bych to spíše k těžšímu čtení určené pro znalejší a starší čtenáře, než jsem já, ale i přes to jsem si knihu užila. Autor má milý smysl pro humor, kdy nám vtipné situace líčí do podrobných detailů, ale nic nepřehání. Ví, kdy má přestat a v jaké míře si může dovolit dramatizovat.

Místo hlavního tématu, což je primářův život a životy pacientů, se autor zabývá otázkami bytí, zapomnění, zkrátka smyslem života. Přes postaršího doktora se ptá sám sebe, jestli žil dostatečně na plno, nebo jestli mohl některé situace vyřešit lépe... Tyto myšlenky mi vůbec nevadily. Ba naopak. Bylo to další originálně pojaté zpestření.



Závěrem?
Mílé, místy smutné, zároveň ale úsměvné čtení, které skončilo jedním velkým překvapením, jsem si užila. I když jsem třeba knihu zavřela a den se k ní nevrátila, nevadilo mi to. Nikam jsem nespěchala a upřímně i mně bylo líto, že se léčebna musela zavřít. Neslavný konec primáře Rokyty a jeho dvanácti apoštolů doporučuji všem čtenářům, kteří se nad vtipnými osudy pacientů rádi zasmějí, zapláčou a třeba i nechápavě zakroutí hlavou.
Za poskytnutí recenzního výtisku, který si můžete zakoupit ZDE děkuji knihkupectví Knihcentrum.

You Might Also Like

0 comments

Děkuji za každý komentář! :)