Počas zakázaná kniha nyní povinnou četbou

Každý si v životě zaslouží druhou šanci, ať si říká, kdo chce co chce. Alkoholici, tyrani, podvodnící, ale i narkomani. Pokud mají odhodlanost se změnit, pokud opravdu chtějí, je tu alespoň malá naděje na to, aby se jim to podařilo. Svou druhou šanci začít od znova dostala i ne tak známá Christiane F., známá z knihy My děti ze stanice ZOO. Zůstane už napořád nejznámější narkomankou Německa, nebo si dokáže vytvořit vlastní "nový titul"?


Stručně

Už ve čtrnácti letech se poprvé setkala s drogou. Propadla jí a stala se pravidelnou zákaznicí na stanici ZOO. Takových, jako byla ona, existovalo v té době dost. Dětí, které to doma neměly zrovna nejlehčí, a tak si svůj žal a utrpení utápěly v drogách. Na chvilku se propadly do sladkého nevědomí, končetiny jim ztěžkly, ale měly pocit, jako by se vznášely. Všechno má svou daň, a tak ji má i droga. Závislost. Věta: ,,Mám to pod kontrolou.", kterou pronesla v prvním díle, byla znakem toho, že už je na tom opravdu špatně. Když ji matka poslala na sever Německa k babičce na odvykačku, myslela si, že se všechno může změnit. Drogy se ale tak lehce nezbavíte.

A pak se jednoho dne u jejích dveří objevila novinářka Sonja Vukovic s upřímným prohlášením, že by s ní chtěla udělat rozhovor, jak se jí po třiceti letech daří. Žádné pozorování, žádné vyptávání se sousedů, nic. Zkrátka upřímné a jasné, bez žádného postraního úmyslu. A to Christiane zaujalo. Když se později sešla se Sonjou v kavárně i se svým psem Leonem, nemohla tomu novinářka zprvu uvěřit. A pak už se jenom mluvilo a mluvilo, přeskakovalo se od jednoho tématu k druhému a začala se tvořit nová kniha s názvem Můj druhý život.



Nejde o lítost, ale o obdiv

Zdá se, že to Christiane nikdy v životě nemůže mít lehké. Již v dětství poznala, jaké to je, když na všechno byla sama, když její nejbližší přítelkyně byla její sestra, když nepoznala rodičovskou lásku, ale pouze hněv a krutost otce a ignoraci ze strany matky. V dospělosti to byly předsudky lidí a imaginární nápis na čele, který hlásil, že je to nenapravitelná narkomanka. Jediným šťastným obdobím pro ni byly chvíle se svým synem Phillipem, o kterého následně také přišla, když jí ho sebrala sociálka. Jediným utěšením se pro ni stala stará známá kamarádka droga.

Ač si v životě vytrpěla dost, nikdy se nestěžovala. Nikdy nevzdychla, nikdy se nevzdala. A za to ji neskutečně obdivuji. Někdo si může myslet, že si za všechnu svou bolest může sama, že to je její chyba, jak skončila, ale o to nejde. Jde o sílu zvednout se a zkusit to znovu. Nezáleží na tom, kolikrát spadla, ale kolikrát se opět dokázala postavit a bojovat. Za svou čest, za nezávislost na návykových látkách, za svého syna.


Co se vám vybaví, když se řekne Christiane F.?

Schválně, zkuste se zeptat blízkých osob a uvidíte, kolik z nich to bude vědět. Ačkoli snídala se známými osobnostmi, jako byli Rolling Stones, není tak ceslosvětově známá. Zčásti za to může fakt, že My děti ze stanie ZOO byla počas zakázanou četbou a mohla se vydávat pouze v některých částech Německa. Lidé Christianu brali jako odstrašující a smutný případ a nechtěli, aby se o ní dozvěděli jejich děti. Dnes je to ironie, protože právě prvotní kniha se stala povinnou četbou v několik zemích. Také proto jezdila do zahraničí, protože tam ji nikdo nepoznával. Nebyla to Christiane F., ale Christane Felscherinow. Tou, kterou si vždycky přála být.

Ačkoli jsem se do knihy nemohla pořádně začíst, inspirovala mě. Vlastně jsem ani nikam nepospíchala, protože vás nic dopředu netáhne- kromě toho, jak všechno s Christiane dopadne. Možná vás zajímá, jestli s drogami nadobro skončila? Jestli dnes žije spokojený a klidný život? Také jsem byla tak naivní, ale teď už vím, že droga, pokud ji jednou okusíte, se stane vaším doživotním partnerem. Nikdy se jí úplně nezbavíte, vždycky tady bude. A stejně tak vzpomínky, jizvy a nedůvěřivost k lidem, které milujete- proože ty vás v závěru zraní nejvíce.


Drogy byly, jsou a budou

Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale drogy jsou všude kolem nás, přiznejme si to. Možná ne v takové míře, v jaké byly v Berlíně kolem 70. let minulého století, ale jsou. Důkazem tomu jsou i zážitky Christiane z Curychu, kde se drogy prodávaly jako na jarmarku. Vyvolávaly se ceny, lákali se zákazníci. Pro člověka, který žije celý svůj život ve vesnici, je to dost absurdní představa, protože se s drogami nedostal nikdy do styku, ale takto někteří žijí. Což je opravdu smutné.

Pokud si tedy chcete přečíst o životě nejznámější narkomanky Německa, kterou po celý život potkávalo jedno neštěstí za druhým, ale přesto se nikdy nevzdala a věřila v lepší zítřky, určitě nesmíte vynechat Můj druhý život. Trochu mě mrzí, že jsem prvotinu viděla pouze ve filmovém zpracování, ale určitě se v budoucnu chystám i na knihu.
Tímto bych chtěla poděkovat knihkupectví Knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku, který si můžete zakoupit ZDE.

CONVERSATION

0 komentářů:

Post a Comment

Děkuji za každý komentář! :)