Čeho před smrtí nejvíce litujeme?

Co se s námi stane, až umřeme? Existuje něco jako posmrtný život? Kolik času mi ještě zbývá? Co když onemocním a už se neuzdravím? Všechny ...

Co se s námi stane, až umřeme? Existuje něco jako posmrtný život? Kolik času mi ještě zbývá? Co když onemocním a už se neuzdravím? Všechny tyto otázky mají jedno společné. Neznáme na ně odpověď. Nikdy jsme neznali a nikdy nebudeme. Nedokážeme přesně určit, kdy náš čas skončí, kdy se zrovna zapleteme do nehody, co bude, až tady nebudeme… Všechny tyto otázky si pokládala i Bronnie Ware, australská písničkářka, která několik let věnovala paliativní péči.


Bronnie je neskutečně hodná žena. Nezapochybovala jsem nad tím po celou dobu čtení a já vím, že se nikdy nezmění. Doprovázela mě celou knížkou a já si nedokážu představit lepšího průvodce, který by ve mně zanechal hlubší odkaz. Odkaz toho, že všechno se dá v životě zvládnout. Je to také neuvěřitelná dobrodružka, která mě svým odhodláním žít okamžitě nakazila. Chci procestovat svět, chci poznat samu sebe a hlavně chci být šťastná. Být šťastný, což se později ukázalo, je totiž to jediné, co nám zbyde, když všechno ztratíme. A když ztratíme i to, tak se našemu pobytu na planetě nedá říkat život.

Už jste se zamysleli nad tím, co se umírajícímu člověku honí hlavou posledních pár dní před svým odchodem? Když je vaše odpověď ne, byli jsme na tom stejně. Netušila jsem, do čeho jdu. Čekala jsem, že mě kniha seznámí s několika výpovědi umírajících lidí, já si z vět, které řekli, vezmu ponaučení, hotovo. Jak já jsem se spletla! Čeho před smrtí nejvíce litujeme je inspirace pro ty, kteří stále mají dar žití. Kteří si prozatím mohou užívat všedních radostí i strastí každodenního života.

Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní.

Neměl jsem pracovat tak tvrdě.

Každá lítost je uvedena autorčinou zkušeností. Jak v životě zapochybovala ona a jak se z chyby následně poučila. Poté následují příběhy s pacienty. Každého z nich jsem si oblíbila. Ať už byl mrzutý, někdy zlý, nebo tvrdohlavý. Bronnie ho popsala vždy jako krásného člověka, který za své stinné stránky nemůže. Za zlost, která se u nás občas projeví, totiž nemůžeme my. Je to odraz smutku, strachu a bolesti. Člověk není zlý. Pouze se brání. Každá filosofická myšlenka, s kterou si autorka pohrávala v každé kapitole, vás donutila myslet. Debatovat jednostranně s písničkářkou, která měla poněkud jiný pohled na lidi. Ten pohled mi vyrazil dech. Opravdu může existovat tak milá bytost? A já říkám ano, může.

,,Myslím, že jsem se bál. Ano, bál jsem se. Úplně jsem zkostnatěl. Moje postavení mě svým způsobem omezilo. Samozřejmě když tu teď sedím a smrt mi klepe na dveře, chápu, že v životě bohatě stačí být dobrým člověkem. Proč tolik visíme na materiálním světě, abychom si potvrdili vlastní hodnotu?“
Str. 103 (Neměl jsem pracovat tak tvrdě.)

Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city.

Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli.

Bronnie cestovala, protože chtěla najít samu sebe. Práce v bance ji neuspokojovala tak, jak chtěla. Říkala, že nestačí, abychom v zaměstnání používali mozek, ale důležité je i srdce. To, co ji opravdu naplňovalo, byla muzika. Psala, skládala, zpívala a hrála. Později ale zjistila, že ji zpěv neuživí. Začala proto pracovat v paliativní péči. Každý pacient byl speciální. Každého si vážila a ke každému byla vstřícná, jak jen to šlo. Pokud byste se ptali mě, s kým bych chtěla prožít své poslední chvilky, odpověděla bych okamžitě Bronnie. A proč ne rodina? Před knihou bych odpověděla právě toto. Teď si tím tak jistá nejsem. Pokud to bude možné, a já doufám, že ano, chci mít se svými nejbližšími jen ty nejlepší vzpomínky, co nejméně hádek a láskyplný vztah. A pokud budu v nejasné budoucnosti ležet na smrtelném lůžku, chci si je pamatovat jako věčně usměvavé a šťastné.



Zjistila jsem, že ne každý se se smrtí vyrovná. Je to těžké. Zajímavé je, že hůře smrt vítá rodina, než samotný umírající. Byly případy, že se rodina úplně sesypala ze smrti blízké osoby, někdo se ani nechtěl rozloučit, protože nedokázal unést, že by člověka, kterému by řekl sbohem, už neuviděl. Stalo se dokonce i to, že se sourozenci začali přít o to, kdo se o umírajícího rodiče více staral. A pak tu byli pacienti, kteří byli se smrtí smíření. A po boku jim seděla Bronnie s úsměvem a přesvědčením, že všechno bude dobré.
,,Buďte hrdí na to, jací už jste, neztrácejte víru a důvěru, že si očekávané zasloužíte, že vaše modlitby byly vyslyšeny a že jejich splnění už je na cestě k vám. A jen si vzpomeňte na jednu větičku. Důležité je usmívat se a vědět. Prostě usmívat se a vědět.“
str.307 (Usmívat se a vědět.)

Pokud si tedy chcete užít trocha toho milého, leč místy smutného, ale zároveň pozitivního čtení, určitě sáhněte po této knížce. Užila jsem si její čtení, stejně tak filosofování autorky. Její čtivost vás zároveň bude neustále popohánět a než se nadějete, jste na konci. A já přeji Bronnie šťastnou cestu. Ať už skončí kdekoli.

Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější.
5/5
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Knihcentrum.

Bronnie Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Nakladatelství Portál, Rok vydání - 2012

You Might Also Like

8 comments

  1. To by mohlo být zajímavé a poučné čtení, i když jak píšeš trošku smutné a zároveň pozitivní :)

    ReplyDelete
  2. Pane jo. Tahle knížka musí rozhodně stát za to. Určitě bych z toho zase byla mimo, zase bych až moc přemýšlela o životě a zjistila, že ten můj za moc nestojí. Na druhou stranu, možná by bylo fajn si přečíst takovou knížku. Knížku, která nám změní pohled na svět. Ale myslím, že bych to nezvládla. Bylo by to možná až moc depresivní, docela se bojím to riskovat.

    ReplyDelete
  3. Nevím, já takové to filozofování moc nemusím, ale jestli píšeš, že je to tak čtivé...:-)

    ReplyDelete
  4. Mám tyhle knihy ráda. Mojí oblíbenou na tohle téma je Život po životě od Moodyho, na tu zatím nic nemělo:)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já jsem si toto téma po dočtení knížky také zamilovala. :)

      Delete

Děkuji za každý komentář! :)