Kačenky

Každý má určitě v rodině nebo okruhu přátel člověka, se kterým se ani minutku nenudí, neboť je to zkrátka nemožné, viďte? Každou sekundu totiž zahlásí něco, co vás dostane do kolen, a vy jen kroutíte hlavou nad tím, jak může být někdo tak neskutečně vtipný. Samozřejmě, že se jedná o ten druh humoru, který se nikde nenaučíte. Tento humor vám musí být dán od samotného boha. 
Můj člověk se jmenuje Štůďa. Je to mamky dlouholetá kamarádka a naše milující "teta", ke které vždy rádi jezdíme na prázdniny. Bohužel bydlí na opačné straně naší zemičky, tudíž ji vidíme jen zřídkakdy. Dnes vám budu vyprávět, jak jsem jednou já, ségra a Štůďa jely vyzvednout kačenky...


Byl krásný letní den a já se ségrou jsme líně odpočívaly v posteli, odkud se nám ani za mák nechtělo. Ranní paprsky pronikaly do našeho pokoje a ptáčci vesele cvrlikali na stromech. ,,Holky?!" uslyšely jsme z prvního patra volat naši milovanou tetičku a s povzdechem jsme nastejno zvolaly:
 ,,Noo?"
,,Dneska jedeme pro kačenky!" odpověděla zvesela Štůďa a my jsme jen nechápavě nakrčily obočí. Na co chce další zvěrstvo, když už má asi padesát ovcí, psa, slepice a co já vím, co ještě? Problesklo mi hlavou a vsadím celý pytlík arašídů, že si to pomyslela i ségra. Vstaly jsme tedy z postele, umyly se, najedly a vyrazily do Mladé Boleslavi s klecí a dobrou náladou.
Když jsme s tetou do detailů probraly náš neexistující sexuální život, rodinu, laky na nehty a školu, dorazily jsem do cíle. Zaparkovaly jsme na parkovišti před Kauflandem, protože se Štůdě nechtělo platit parkovné a pěšky jsme ušly kousek na tržiště, kde jsme měly vyzvednout naše objednané kačenky. Se sestrou jsme samozřejmě rozpoutaly třetí světovou, protože ani jedna nechtěla vypadat jak dement, který bude chodit s prázdnou klecí pro mazlíčky mezi lidmi. Nakonec jsem pomocí kamene porazila nůžky a ségra s naštvaným výrazem ve tváři uchopila klec. 
Když jsme se ocitly na tržišti, začaly jsme hledat stánek se zvířaty. Chviličku jsme hledaly, ale nakonec jsme ho přeci jen našly. No, ona to nebyla až taková práce, protože ty kachny řvaly jak bláznivé. Co můj a sestřin zrak ale upoutalo více, byl jeden moc pěkný blonďák, který stál u stánku a pro dával bůhvíco. Nebylo totiž důležité, co prodával, ale co nabízel. A jeho nabídka byla více jak lákavá. Samozřejmě, že si nás všiml, neboť, když se nacházíte s člověkem, jako je Štůďa, není možné, aby si vás někdo nevšiml. Jste totiž dříve slyšeni, než viděni.
Zkrátka a dobře. Ségra by se nejraději s klecí pro mazlíčky schovala tisíc metrů pod zem a já jsem tam stála jako poleno s tím, že nevím, jestli je dobře, že si nás ten kluk všiml, nebo ne. Neměla jsem moc času na uvažování, protože se Štůďa hnala ke kačenkám a s úsměvem od ucha k uchu na nás volala, ať jdeme za ní.
Když se deset řvoucích a naprosto zapáchajících kačenek dostalo nějakým způsobem do klece, všichni jsme si oddychli. Jak já, tak ségra, tak Štůďa a stejně tak prodavač, který na nás nikdy nezapomene. Konkrétně na tetičku. Což je normální, nebojte se. Každý, kdo se s tetou setká, na ni jen tak nezapomene.
A teď začíná ta zábavná část. Jak jsme odcházely od prodavače, tak nějak jsme si se ségrou uvědomily, že nemůžeme jen tak projít kolem toho sexy kluka s klecí se řvoucími kachnami. Poprosily jsme tedy Štůďu, zda bychom nemohly jít na druhou stranu silnice, že bychom to měly k autu blíže. Souhlasila, naštěstí.
Když jsme se ocitly na druhé straně silnice, nenápadně jsme se ségrou sledovaly krasavce, který stál u stánku. Ano, koukal naším směrem, ano, lichotilo nám to. Jakmile to Štůďa zpozorovala, sundala si sluneční brýle a věnovala nám jeden významný pohled.
,,Kdo je ten hoch?"
Začaly jsme se se ségrou ošívat, že netušíme, kdo to je, ale líbí se nám. Ona vyvalila oči a slunečními brýlemi ukázala ně krasavce, přičemž nezapomněla zvýšit hlas, aby ji bylo slyšet až na druhou stranu silnice.
,,Ten se vám líbí?!" vykřikla opravdu nahlas s údivem v hlase.
Snažily jsme se ji trochu ztišit, ale nejspíše ji natolik zaujalo, že jsme našly zalíbení v opačném pohlaví, protože byla k neutišení.
,,Ten blonďák v tom stánku?!" řekla zase o něco hlasitěji a ségra ztratila trpělivost. Obouruč popadla klec s vřískajícími kačenkami a uháněla na parkoviště k autu. Já, neschopna slova, jsem stála u Štůdi a sledovala blonďáčka, jak pomalu rudne. Tetička se zahihňala a pokračovaly jsme za ségrou.
V autě jsem seděla vepředu a ségra s kachničkami vzadu. Byl tam neskutečný smrad! Jakmile jsme vyjely z parkovacího místa, po pěti vteřinách jsme vykláněly hlavy z okýnek, neboť bychom se jinak nejspíše pozvracely rovnou v autě. Po dalších pěti vteřinách Štůďa zastavila s tím, že se kachny dají do kufru. Zastavily jsme, pořád tedy na parkovišti a kachny se zavřely do kufru. Celou půlhodinku neskutečně řvaly, což nebyla žádná změna, ale alespoň jsme měly důkaz, že pořád žijí.
Až moc pozdě jsme si se ségrou uvědomily, že budeme muset projet kolem toho kluka. Já se co nejvíce skrčila na sedačce po vzoru ségry, aby nás, nedejbože, zahlédl. Naše divné chování postřehla tetička a zřejmě se dovtípila, o co se snažíme.
,,Vy se chcete schovat před tím hochem?"
,,No, tak trochu," pokrčila jsem rameny, snažíc se dostat zadkem až na podlahu.
A co udělá Štůďa? Když jsme projížděly kolem stánku, zatroubila. Dvakrát. My jsme se ségrou zrudly až ke kořínkům vlasů a schovávaly si obličeje do dlaní.
,,Štůďo, to stačí," přesvědčovaly jsme tetičku, že toho dneska už bylo dost.
,,Jo?" povytáhla obočí a na kruháči jaksi zapomněla zabočit. A když zatočila na tu stejnou silnici, opět jsme si až moc pozdě uvědomily, že jedeme zase kolem blonďáka. Tentokrát jsem se ani nestačila schovat a už teta troubila znovu. Zvedla jsem tedy rezignovaně ruku a klukovi zamávala. No co. Smrděla jsem, blejt se mi chtělo, rudá jako rajče jsem byla, ať to stojí za to.
Doma jsme následně kachny přinesly k rybníčku a Štůďa je elegantním vrhem všechny naházela do vody. Nezapomněla se přitom hezky usmívat, jakoby to byla disciplína při Miss Universe, a já se ségrou jsme se mohly potrhat smíchy.
A to byl jeden ze zážitků s naší tetičkou.

Chcete další zážitky se Štůďou? Máte nějaká domácí zvířátka?

CONVERSATION

6 komentářů:

  1. :-D :-D :-D
    Domácí zvířátka samozřejmě máme.:-) Smečku koček (tři), andulku a agamu (to je ta ještěrka, které si se tak bála.:-)) A další zážitky určitě chci!:-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ještěrka jedna zákeřná!! :D
      Dobře. Bude. :)

      Delete
  2. Tak tohle je jeden z nejvtipnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. Povedlo se ti to zažít, povedlo se ti to napsat. Perfektní.
    Já tyhle zážitky nesnáším, a naštěstí se mi podobných zážitků nestává, ale čas od času to neuškodí, aspoň se všichni zasmějou. Ale někdo, jako asi ty, na to má nejspíš štěstí. :D Promiň, tak trochu se nemůžu přestat smát.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Opravdu? :) tak mně už to tak vtipné asi nepřijde. :D
      Děkuji!! :)

      Delete
  3. Takové zážitky bych taky chtěla mít :). Opravdu! A Štůďu chci někdy potkat, to musí být bezvadný člověk! :D
    Dle mého názoru to zatroubení bylo geniální :D!! Ale sedět v tom autě, taky bych byla úplně rudá :D.
    A jinak - naši mi nikdy nedovolili žádné domácí zvířátko, protože táta "nic takového v domě nechce" :(. A já přitom úplně zbožňuji kočky! :/
    Ale až budu mít děti tak si určitě pořídíme nějaké to kotě (nebo dvě) :D.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jo, Štůďa je číslo. :D Takové zážitky jsou nezapomenutelné. :)
      Nebo tři! :) :D

      Delete

Děkuji za každý komentář! :)