,,...dokud se zpívá, ještě se neumřelo..."

Kdo sleduje můj twitter , mohl se dozvědět, že jsem v půl jedné! ráno dopsala sloh do školy. Jedná se o Evropu ve škole , a měli jsme za úk...

Kdo sleduje můj twitter, mohl se dozvědět, že jsem v půl jedné! ráno dopsala sloh do školy. Jedná se o Evropu ve škole, a měli jsme za úkol napsat libovolný slohový útvar. Jelikož je celosvětový rok vědy a český rok hudby, témata se točila jenom kolem těchto dvou věcí. Vybrala jsem si citát od Jarka Nohavici (úryvek z písničky). Lehce, opravdu jenom malinko, (lže) jsem se nechala inspirovat jednou knížkou. Schválně, jestli někdo přijde, jaká to je. A ještě takové btw, pusťte si klidně ke čtení nějakou písničku..

,,...dokud se zpívá, ještě se neumřelo..."
Jaromír Nohavica

Probudila se dříve než obvykle. Nechtělo se jí z postele ven, a tak se chvíli ještě převalovala. Věděla, že si takový přepych, jako je celodenní válení se v posteli, nemůže dovolit. Musí se postarat o rodinu. Musí se postarat, aby měli co jíst, aby v domě, který se zčásti rozpadal, bylo alespoň o něco tepleji než venku. Musela zařídit, aby její rodina přežila. Bylo to totiž všechno, co měla. 
Chci se stát šťastným,
ne tady a ne teď,
Před odchodem z domu si přes šedivý svetr přehodila černý kabát po otci. Matka si ho nechala jako památku na něho, když ji opustil. Nikdy ho nepoznala. Jedno ale věděla jistě. Byl to zbabělec. Opustil její matku ve chvíli, kdy nejvíce potřebovala pomoc. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že jeho přítelkyně zůstane až do konce svého života připoutaná k invalidnímu vozíku. Byly jí tři měsíce. Babička ji hlídala, zatímco si rodiče vyrazili na večeři a následně do kina. Cestou zpět jim do silnice vlítl jelen. Otec zprudka zabrzdil, auto se na štěrku smýklo a sjelo do hustého lesa. On vyvázl jen se zlomeninou ruky, ona s doživotním postižením. Život není fér.
pohledem prázdným
koukám na zeď,
Ve městě už se dokáže pohybovat tak, aby na sebe nestrhla pozornost. Zachumlá se do černé šály až po bradu, ruce strčí do kapes. Její pohyby nejsou zbrklé, ničím nevyčnívá z davu. Nemá moc peněz. Veškeré finance musí vrážet do školy. Ještě jeden rok, pomyslí si, ještě jeden rok a můžu s matkou utéct. Někam daleko. Někam, kde nám bude dobře. Matka jí jednou vyprávěla o místě s větrnými mlýny, zpívala jí o něm. Zná je pouze z obrázků, naživo je ještě nikdy neviděla. Mluvila o zemi, kde tráva je pořád zelená, lidé se na sebe usmívají a nikdo tam netrpí hlady. Chce se tam dostat. Chce si tam založit rodinu. Tam chce i umřít.
kde obraz s mlýny
připomíná mi,
Stala se chyba. Když procházela kolem stánku s rybami, všimla si, že ji prodavač pozoruje zpoza kulatých brýlí. Měla nedobrý pocit, že se něco zvrtlo. Nikdy o ni nezavadí byť jeden kolemjdoucí pohledem. Otočila se, aby přešla na druhý konec tržnice. Do místa, kde se prodává ovoce. Tady bylo poněkud rušněji, ale stále velký klid na normální den. Lidé si mezi sebou špitali, ukazovali prstem, vrtěli hlavami. Co se stalo? Proč o ničem neví? Dává si pozor, aby byla vždy informována mezi prvními. Něco jí unikalo. Něco jí unikalo a ona měla pocit, že to s ní má něco společného.
že spolu sny budujeme
Cestou domů si prozpěvovala píseň o mlýnech. Byl to její životabudič. Kdykoli měla špatnou náladu, začala si zpívat. Nesměla ale být mezi lidmi. Prozradila by jí to. Zpívala, když byla sama, a nebo doma. A najednou je uviděla. Stopy vedoucí k jejímu domu. Někdo u nich byl. Nepamatuje si, kdy to bylo naposledy, co u nich byla návštěva, ale neznamenalo to nic dobrého. Pochybuje, že to tentokrát bude jiné. 
a spolu za ně bojujeme.
Dveře jsou otevřené. Jsou pořád uvnitř, nebo odešli a nechali otevřeno? Bojí se. Bojí se vkročit dovnitř. Bojí se, že přijde o to jediné, co má. O rodinu. Nadechne se. Dvakrát. Třikrát. A pak špičkou boty strčí do dveří. 
Spolu.
Pohled, který se jí v okamžiku naskytl, jí bude doprovázet v těch nejhorších nočních můrách. V kolečkovém křesle seděla její matka. Bílou košilí prosakovala krev, která se jí řinula z prsou. V hrudníku měla nůž. Dopis na stole obsahoval jen jedno slovo: Zlodějka. Ihned se k ní rozeběhla. Nevěděla, co má dělat, nevěděla, jestli má zavolat doktora, nevěděla nic.
,,Zazpívej mi,“ hlesla unaveně matka. Zavrtěla hlavou. ,,Ne, mami, je pozdě, promiň...“ Po tvářích se jí začaly řinout slzy. Nesnažila si je setřít. Myslela jen na jejich výlet. Výlet, který se nikdy neuskuteční. Sen, který zmizel.
Navždy.



You Might Also Like

10 comments

  1. Máš to fakt krásný.:-) Ale nemyslím, že je to zase taková inspirace. Kdyby si neřekla, že si se něčím inspirovala, tak by mi to možná ani nedošlo. A vzhledem k tomu, že opravdu pochybuji, že učitelka zná HG, bych byla v klidu.:-)
    A ten závěr... Dobrý to moc není, ale tobě nemůže nic vyčítat... Blbá shoda náhod, no...

    ReplyDelete
    Replies
    1. Mně to právě přišlo, jako bych neskutečně kopírovala. :) dobře.
      Já jsem si to uvědomila až později, ale co se dá už dělat..
      Děkuju!

      Delete
  2. Maruško? Jak jsi něco takhle nádherného vůbec dokázala napsat? Nechci tě podceňovat, ale nevím, jestli jsem něco takového vůbec kdy četla. Nemůžu to dostat z mysli, když zavřu oči, mám před sebou ženu na kolečkovém křesle... Chci se toho zbavit, ale zároveň nechci, protože tohle je fakt dokonalé.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ano? Snažila jsem se no... Něco takového vůbec kdy četla? Takže je to nejspíše dobré, ne? :) Děkuju Ti moc!

      Delete
    2. Dobré je hodně, přehnaně slabé slovo. Nemáš zač! :)

      Delete
  3. Brrr... Trošku mi tvůj styl psaní připomíná moje mladé já, když jsem v 16 letech psala básničky a povídky. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já teď nevím, jestli to je dobře, nebo není. :)

      Delete
  4. Na to, že jsi to psala v půl 1 ráno je to krásný :3

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju! :) Jop, byla to makačka.

      Delete
  5. Děkuju. :3
    Přesně vím, jak to myslíš. Ale já to dělám právě naopak. Když čteš knížku, čteš ji třeba každý den, takže víš, co se dělo. Ale když čteš povídku, která vyjde třeba jednou za měsíc, já nevím, já si to nikdy nepamatuju. To proto takovéhle konce. Ale... Kvůli tobě jednou vyzkouším useknutý, napínavý konec. :D

    ReplyDelete

Děkuji za každý komentář! :)