MY STORY

Byl pátek, konečně! Vstala v půl sedmé z postele, aby si šla rychle vyčistit zuby a pak převléknout, přičemž si zkontroluje věci do školy, a pak jenom se sourozenci čeká na sousedku, která je vyzvedne na autobus, aby ho náhodou nezmeškali. Mamka byla už dávno v práci, museli se budit sami, připravit si snídani, řádně se přichystat. Byli zvyklí. A hlavně měli toho druhého. Tedy i třetího.
Ve škole se to ničím nelišilo. Hbitě zvedala pravačku, pokud se učitelka třídy na něco zeptala, odpovídala na kladené otázky a s kamarádkami řešila nějaký světový problém, jako je třeba to, co budou dělat o víkendu. Zkrátka normální kecání páťaček. 

Po škole zamířila směr družina. Chodila tam se svým bráchou a ségrou každý den, dokud je nevyzvedla mamka nebo nejeli autobusem, který jim do vesnice zavítal třikrát za den. Ráno, když jeli do školy, ve čtvrt na čtyři a pak ve čtyři. Když končili v jednu, byli těmi, kdo v družině strávil tu nejdelší dobu. Jim to ale nevadilo. Rádi si kreslili, účastnili se všelijakých soutěží a chodili s paní družinářkou ven, aby si mohli zahrát vybíjenou.

Když přijeli domů, vrhli se okamžitě na úkoly. Měli takové pravidlo, které museli dodržovat. Nejdříve úkoly, a pak si mohli dělat, cokoli chtěli. Nejraději lezli na počítač, kde se museli po hodině střídat. Naštěstí si ona raději malovala, psala, koukala na televizi. Ten víkend k nim přijel táta a měli se pustit do dříví. Byla od přírody lenoch, a tak se jí do práce moc nechtělo. Ale pomáhat se muselo.
Kolem páté se všichni převlékli a vyrazili ven. Ona, její sestra, její bratr, tatík a maminka. Tatínek řezal dříví na cirkulárce, maminka mu podávala polena a děti měli, když si tatínek dával přestávku, sebrat polena a skládat je ve stodole. Maminka je předem upozornila, aby se nemotali moc blízko a ať chodí kolem stroje z chráněné strany, nebo se něco špatného stane.

Práce ubíhala, oni si ji zpříjemňovali zpíváním, hádáním všemožných hádanek a podobně. Když bylo kolem půl sedmé, dostala hlad. Šla proto na chvilku do domu, aby si vzala kousek vafle, které tatínek přivezl z Německa. Milovala je. Začala už být unuděná a práce už jí nebavila. Už to zkrátka chtěla mít za sebou.

Kolem sedmé začali hrát hru. Kdykoli projíždělo auto, museli se mu schovat, aby je nevidělo. Buď za keř vedle stodoly nebo rovnou do stodoly. Tatínek zrovna pokládal na cirkulárku další poleno, když se v dálce objevily reflektory. Byla na řadě ve sbírání. Popadla polena a zamířila po bezpečné straně do stodoly, aby jej složila na hromadu, která už byla vcelku velká. Jakmile ale zaregistrovala světla, v hlavě se jí objevil veliký nápis:
AUTO, NESMÍ TĚ VIDĚT.
Na nic jiného nemyslela. Jenom na to, že teď pojede auto a za žádnou cenu ji nesmí vidět. Vydala se proto stranou, která byla do stodoly kratší, ale byla nechráněná. Ležela před ní nějaká polena. Řekla si, že je překročí, ale auto se přibližovalo. Musela jednat rychle, nebo prohraje, a to nesměla dopustit.
Tři, dva, jedna, teď...
Řev, krev a poleno, které se na tu hromadu nedostalo.
Ona seděla před domem a sledovala vše tak nějak z obrovské dálky. Najednou se cítila hrozně unavená. Chtělo se jí neskutečně spát. Ale vždyť.. Vždyť před  chvílí byla ještě plná energie. Seděla tatínkovi na klíně a ten jí pevně držel levou část těla.
Co se to stalo? Proč tu není brácha ani ségra? Kde se tu vzala sousedka. Je se mnou všechno v pořádku?

Kladla si tyto otázky pořád a pořád dokola. Pravá noha? V pořádku. Taktéž levá. S pravou rukou nic nemám. Ale... Proč cítím takové nepříjemné mravenčení v levé ruce. Zkusila pohnout prsty. Zahýbat zápěstím. Nic. Okamžitě jí z toho místa vystřelila bolest.
,,Prosím vás, moje dcera si uřízla ruku, kde jsou s tou sanitkou. Už čekáme půl hodiny!" zakřičela mamka hystericky do telefonu a jí se zježily všechny chloupky na těle.
Co-cože? Já nemám ruku? Co se to stalo? Pamatuji si auto, které mě nesmělo vidět a pak byla.. byla tma.

Nesměla přestat komunikovat, musela zůstat vzhůru. Měla takové předtuchy, že jakmile usne, už by se nemusela probudit. Chtěla žít. Chtěla ještě alespoň jeden den strávit v družině, hlásit se při hodinách a ráno si vyčistit zuby. Nechtěla svůj život ukončit teď. Když jí bylo teprve jedenáct. Bylo 1. listopadu 2008.

Sanitka přijela po tři čtvrtě hodiny. Doktoři jí píchli nějakou injekci. Pomalu začínala cítit bolest. Doposud byla v šoku. Teď už přicházela k sobě. Kromě ruky ji cirkulárka řízla ještě do boku. Od půlky stehna se jí táhla ošklivá rána až na záda. Vydržela to.
Teď ji převezou do nemocnice a bude v pořádku. Musela být v pořádku.

V nemocnici byla půl roku. Včetně lázní. Byla senzací. Všichni se naň chtěli podívat. Holčička, která to přežila. Tělo, které přijalo amputovanou končetinu zpět. Jedenáctiletá dívka, která skoro vykrvácela. Holčičku, kterou oživovali. Hlupačku, která se chtěla schovat před autem.
A jak to zvládala?

Netrpěla nočními můrami. Neměla nějaký přehnaný strach z cirkulárek. Byla ráda, že je. Byla ráda, že má svou ruku. Byla ráda, doposud je, že má tak skvělou rodinu, která jí zachránila život. Nikdy si neuvědomila, že je jedna z deseti milionů. Že takový úraz se neděje běžně. Že je to unikát. Unikát, který měl sakra štěstí.

Co tě nezabije, to tě posílí. Ano. Stala se silnější.
A teď? Teď je to pošahaná teenagerka, která si doposud neuvědomuje, jakou měla kliku. Že už tu nemusela být. Ale nechce na to myslet. Pokaždé, když se s někým seznamuje, zkouší tu část s rukou oddalovat co nejvíce. Zná reakce lidí. Buď si myslí, že se z nich dělá srandu, nebo jenom nevěřícně zírají na ruku a nebo ji začnou okamžitě litovat. To nemá ráda. Nechce žádnou lítost. Je na sebe pyšná. Pyšná, že to zvládla. Pyšná, že přežila.

Jop, ta holčička jsem já. Poprvé jsem o tom tolik napsala. Dříve se mi obrazy z té noci opakovaly pořád v hlavě. Dneska si jen matně vzpomínám na nějaké útržky. Mám to za sebou. Ale pořád mi to bude připomínat pohled na mou o pět centimetrů kratší ruku. Ale mám ji. A to je hlavní. Jsem naživu.

CONVERSATION

12 komentářů:

  1. Páni, jsi dobrá, že jsi to takhle sepsala... Stejně si to ale vůbec nedokážu představit.

    ReplyDelete
  2. Úžasnej článek! Četla jsem to se slzami v očích.:)
    Obdivuju, že si to dokázala všechno tahle napsat.:))

    ReplyDelete
    Replies
    1. Né, já vás nechtěla nějak posmutnit. :)

      Delete
  3. Ach. Tak tohle je... já nevím, co má říct. Mám uslzený obličej. To je strašlivé. Máš ohromnou kliku. Páni, že sis na to vůbec dokázala takhle vzpomenout a celou tu hrůzu napsat. Ježiš, mrazí mě v zádech při představě, že by se mi něco takového stalo.
    Tady je příklad toho, proč si vážit života...
    Ale napsala jsi to úplně božsky, jestli se to o tomhle vůbec dá říct, opravdu jsi mi vyrazila dech.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ne, žádné slzy!Hlavně to ne! :D :))
      Děkuju:) vážím si toho!

      Delete
  4. Brr.. ta fotka vypadá strašidelně. :D Musel to být teda otřesný zážitek. A hlavně strašná bolest. Ani si to nedokážu představit. :S Měla jsi štěstí a to je dobře. :) Přiznám se ti, že jsem z toho článku napůl v šoku. :D Taky tě obdivuju, že jsi to dokázala takhle napsat... Bylo mi tě strašně líto. :( Popisovalas to jako bys byla tak ve druhé. :D

    ReplyDelete
  5. Ne, to ne. To mě vůbec nenapadlo a nemám to v plánu.
    Děkuju, ale myslím, že to není tak vyhrocené. Mám dojem, že mě přepadla nějaká chvilková depka, nebo co, jakmile jsem se dostala zase mezi lidi, je to v pohodě. Ale strašně moc si toho vážím. :)

    ReplyDelete
  6. Týjo... Víš co se mi líbí? Že ten "handicap" bereš jako vděčnost, že jsi. Mám teď něco podobného - 12 cm jizvu na noze, která mi také připomíná, že jsem naživu. Že vůbec jsem. Klobouk dolů, že jsi to dokázala takto popsat, že o tom vůbec dokážeš mluvit. Jsi teď pro mě takovým pěkným vzorem. Jsi velmi silná a já ti děkuji, že jsi.

    ReplyDelete
  7. Když jsem to začala číst, bylo to strašidelné, když došlo na pilu říkám si, sakra! Tam si někdo něco uřeže! Když to vesele pokračovalo dál hraním her říkala jsem si, že to nesmím tak přehánět, není to horor. A nakonec fakt jo O_O!
    To muselo být hnusné. Já si jako malá malem ukousla jazyk a jednou mi skro málem uřízlo nohu ale jenom MÁLEM. Nedokážu představit, co bych udělala, když mi ta část těla fakt upadla.
    Taky si nedokážu představit co bych dělala kdybych byla tvůj rodič a musela ti zvedat ruku ze země O.o.
    Jsem fakt ráda, že to dopadlo dobře :). Že máš jednu ruku kratší z tohosi nic nedělej, mě se zase špatně vyvinuly kosti a mám obě ruce divné xD.
    Taky už konečně vím, proč jsi byla v těch lázních.

    ReplyDelete
  8. :o wow? :O Když si šla k pile, čekala jsem, že si jenom rozřízneš prst! A né, že si uřízneš celou ruku! bože! Jsem ráda, že si to přežila! :D Vážně.
    A obdivuju tebe i tvoje rodiče. Vidět svojí dceru, jak nemá ruku. jžš.. :o

    ReplyDelete
  9. Počkat.. twl jako vážně?! Tak to si dobrá. Nemyslim to ve špatným ale.. Panečku.
    Mě bylo jasné, že když si mluvila o té pile, že se něco stane. Ale ne že se stane až moc. Je fajn, že se to stalo když si byla dítě (to zní divně, já vím), ale děti se z těchto věcí nejlépe oklepávají a dokážou to potom brát v pohodě. Jsi machr Maruš. Todle bych ti nikdy nevěřila ale věřím ti.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jo, přesně to se stalo:) Jo, chápu to, většinou lidi fakt reagujou stejně:)

      Delete

Děkuji za každý komentář! :)