Protože článek o tom, proč chodit s fotbalistou, byl poměrně úspěšný, rozhodla jsem se, že napíšu pokračování. Nebudou to opět důvody, proč je tak super randit s klukem, který si pamatuje číslo stanice O2 TV sport nazpaměť, tentokrát se zaměříme na negativa. A proč to někdy mám těžší, než hráči, kterým nepřijde brankář na zápas. Jsem přítelkyně fotbalisty. Neznamená to, že chodím s jedním fotbalistou, já chodím s celým jeho týmem. 
Chlapi jsou horší drbny než ženy. A fotbalisti? Ti jsou ze všech nejhorší. Co si neřeknou v hospodě po utkání, to si řeknou v hospodě jindy. Shodnou se převážně na tom, že přítelkyně fotbalu nerozumí, že zápas byl rozhodně podmáznutej, když jednou za čas VÝJIMEČNĚ prohrají, a že je pravý čas si zajít na jedno. A nutno podotknout, že matematických znalostí též moc nepobrali - jedno neznamená jedno. Jedno znamená přímou úměrnost počtu piv a mé míry nasranosti.
A když se tedy výjimečně nedaří, jsem to já, kdo ho musí uklidňovat.
,,Ne, zlato, opravdu jsi nehrál špatně. Ano, rozhodčí byl úplně slepý. To víš, že jsem viděla tvůj gól. Že jsi žádný nedával...?  Ježiš, tak můžu za to, že jsi takový kopyto?!"
Večerní romantika u televize.
Se nekoná. Váš nejromantičtější zážitek bude, když si Ronaldo sundá při utkání dres. 
Proč si tedy nenajdu jiného přítele, když jsem tak kritická?
Nesmíte mě pochopit špatně. Fotbalisti jsou moc fajn stvoření. Když se osprchují, tak ani tolik nesmrdí. Když nemluví o fotbale, dají se i poslouchat. A když zrovna neběhají po hřišti, vypadají jako normální kluci. No, ony jako kluci vypadají i leckteré fotbalistky, ale to je kapitola sama o sobě.
Oni jsou to spíše takové velké děti, co si furt chtějí hrát. Nebo inteligentně vyspělejší psi, kteří místo vlastního ocasu nahání míč. Ale odolali byste těm psím očím? Já tedy ne :)

Ano, to jsem já. Šťastná. Také unavená, nevyspalá a věčně hladová. Zvládla jsem zkoušku dospělosti, vyzvedla si své poslední vysvědčení v životě a ocitla se poprvé v situaci, kdy nevím, co budu dělat v září. Ale všechno popořadě.
S holkami z divadelního spolku Spirála jsme v Krumlově odehrály premiéru naší hry ,,Můj tanec se světem". Jedná se o experimentální divadlo, kde se během půl hodiny představíme a shrneme i díky tancům svůj dosavadní život. Nikdo z nás nečekal, že bude mít představení takový úspěch! Skončily jsme druhé s doporučením na postup do národního kola. Poté nás čekaly další (a poslední) dva termíny, kdy jsme hru představily převážně rodině a učitelům. Co vám budu povídat, rozbrečely jsme skoro celý sál. Štěstím! (A jestli to není úspěch? :))

Z Krumlova se přesuneme do Vimperka. Do města, kde jsem strávila krásných osm let, které bych nikdy nevrátila zpátky. Tady jsem se učila kouřit, zažila svůj první koncert, našla lásku, kamarády a sama sebe. Celá éra gymplu, ať už to byly časy lepší nebo horší, je mou nedílnou součástí, kterou si po zbytek života ponesu s sebou. Seznámila jsem se s učiteli, kteří mě inspirovali, rozesmáli, naštvali nebo potěšili. Naučila jsem se, že nic není zadarmo. Že nejlepší kafe je to, na které jdete s kamarádkami. A pokud máte kolem sebe ty správné lidi, vše jde najednou lépe. S úsměvem.

Uteklo to až moc rychle. Vždyť jsem se sotva rozkoukala po škole a už ji musím opouštět! Ještě jednou bych si chtěla zavřít bačkory do skříňky, koupit si kafe v bufíku, smazat tabuli, protože jsem měla službu, odnést atlasy, nalepit žvýkačku pod lavici, projít školním dvorem... Ale pokud se jedny dveře zavřou, věřím, že se na někde otevřou druhé. Jenom musím najít správný klíč, nezakopnout o práh a vykročit správnou nohou. A kdo ví, co všechno mě za novými dveřmi čeká. Doufám ale, že to bude alespoň z poloviny tak úžasné, jako byly moje roky na gymplu!

A protože jsem neskutečný prokrastinátor a blogování je přeci jenom o trošku zajímavější než vláda Habsburků, připravila jsem si pro vás další článek. Jde spíše o takovou inspiraci, koláž, jak by měl vypadat můj vysněný toaletní stolek. (Kdybych nehleděla na rozpočet, fakt, že by se mi nikam nevešel, a tak...) Byla mi nabídnuta spolupráce s Favi.cz. Jedná se o místo, které musíte nutně navštívit, pokud zrovna zařizujete nový byt (v mém případě třeba i kolej) a ve světě interiéru se nepohybujete s jistou nohou. Nejde pouze o e-shop, kde si koupíte žluté křeslo na bílém pozadí. Jde o stránku, kde žluté křeslo bude zakomponované v obývacím pokoji, a vy budete mít jakousi představu, jak křeslo ladit se zbytkem nábytku. 
Nejedná se tedy přímo o prodejce, jde o zprostředkovatele inzercí různých stránek prodávající nábytek a bytové doplňky. Všichni jistě známe Bonami, že? (Tam mrkněte taky.) A pokud Vás zajímá, jaké všechny důležitosti a nedůležitosti by se měly nacházet u mě doma, tak pojďte být zvědaví. BÍLÁ, BÍLÁ, BÍLÁ, BÍLÁ, KOMU BY SE NELÍBILA? Momentálně jsem si bílou barvu, co se nábytku týče, neskutečně oblíbila. I když jsem pořádné nemehlo a čisté u mě nezůstane dlouho nic, riskla bych i sněhovou toaletku. Samozřejmě, že nesmí chybět můj ženský vzor Marilyn, vyobrazená na plechové tabuli. Štětce na make-up, vatové tamponky a další nezbytnosti bych uchovávala v roztomilých dózách. Kapesníčky v bílém zmuchlaném stojánku, yankee candle a pořadač na makeup nesmí na mém stolku chybět, stejně tak písmeno M s LED světýlky. (Fajn, to už se možná trochu rozmazluji.) 
Protože jsem minimalista tělem i duší, nechala bych můj stoleček vcelku prázdný. (On by se tam pořádek zanedlouho stejně udělal sám.) Možná bych časem přidala ještě nějaké obrázky, citáty nebo podobné dekorace, ale nijak zvláště bych ho nezdobila.
A teď jsem zvědavá já. Jak by vypadal Váš vysněný toaletní stolek?

Ač se to zdá být jako celá věčnost od napsání posledního článku, mně momentálně čas utíká neskutečným způsobem. Dneškem jsem ukončila písemnosti maturitní zkoušky, teď mám třináct dní na to, abych se připravila i na ústní část. Co vám budu povídat, největší vítr mám z dějáku, knížky a jazyky nějak okecám. (Ještě třeba úplně nevím, jak budu okecávat revoluce 1848 - 1849.)
Dneska bych vám chtěla ukázat pár fotek z nedávného focení, kdy mě Teal požádala, abych zachytila pár okamžiků s jejím mazlíčkem Dárkem. Nebylo to nic lehkého, Dárek se fotil pouze v přítomnosti karotky. A v klidu zůstal asi tak pět vteřin. Co říkáte na fotky? :)

Pamatujete si ještě, jak jsem byla na koncertě skupiny Green Day? A jelikož se mi koncert nekutečně moc líbil, rozhodla jsem se, že by bylo opravdu úžasné, kdybych na tento den měla nějakou speciální vzpomínku. A protože jsem dítko štěstěny, osud mi do cesty postavil Pixers.  Znáte je? Pixers je společností, která žije pro změnu. Nabízí nevídané množství fototapet, obrazů, plakátů nebo nálepek, různých velikostí, tvarů a stylů. Rozhodovat se můžete například mezi obrazem na PVC, hliníku nebo plexiskle. Nálepky na notebook, skříně, lednice, polepit můžete zkrátka úplně všechno. Ať už Vás přitahuje moderna nebo dáváte přednost retru, ať jste fanoušky skandinávského designu nebo nepohrdnete exotikou, nebojím se o to, že byste odešli s prázdnou!
,,Ve společnosti Pixers máme nadpřirozené schopnosti. Pracujeme s kouzly, která mění prostředí a ohýbají čas. Dokážeme hory přenášet a také zařídit, abyste se probudili v oblacích."

Obrázek si můžete zmenšit nebo zvětšit, vybrat si plátno z různých materiálů, nálepky se dají lepit a přelepovat, kolikrát jen budete chtít. Když mi byla nabídnuta spolupráce, musela jsem u počítače sedět minimálně dvě hodiny, než jsem se konečně rozhodla, co si vůbec objednám k vyzkoušení. A víte, co je ale absolutně nejlepší? Plakát, obraz nebo Pixers fototapety si můžete navrhnout i vy sami! 
Tak jsem toho využila. Na Facebooku jsem našla jednoho moc šikovného fotografa, který byl tak hodný a fotky z koncertu uveřejnil. Vytvořila jsem si koláž a nahrála na Pixers. Poté jsem se pouze rozhodovala, který materiál zvolím. Webová stránka je v nynějším stavu přehlednější, než byla v momentě, kdy mi byla nabídnuta spolupráce. Musím přiznat, že jsem předtím docela tápala, jaké nálepky patří na co nebo kde si mohu nahrát obrázek. Aktuálním webovkám nemám co vytknout.
A co jsem si to vybrala?

• Plakát dle vlastní předlohy - GREEN DAY
• Obraz na plátně - DO MORE OF WHAT YOU LOVE
• Pixerstick na vše (nálepka) - JELEN
• Plstěná stěrka - pro pomoc s lepením plakátu
• Nůž pixers - jako dárek

Balíček přišel hezky zabalený, produkty bez poškození. Vzájemná komunikace byla velmi příjemná, stručná a jasná. Krom počáteční nepřehlednosti původních stránek a lehkého zmatení, jaký materiál si mám vybrat, protože jich je fakt hodně, nemám nejmenší výtku. Také musím opomenout, že ceny nejsou astronomického vzrůstu, ba naopak. Příjemně mě překvapily a myslím si, že obzvláště za plakát z takového materiálu bych jinde zaplatila mnohem více. 
P.S. Zvládla jsem plakát nalepit i já. Trochu křivě, někde tam jsou furt bubliny, ale zvládla!  P.P.S. Nevšímejte si rámečku bez obrázku, ještě tam něco přijde. 

Když jsem bývala slečna nezadaná, Valentýn jsem si představovala hrozně růžově. Svíčky, romantická večeře, pugét růží a slova, která budou na mé tělo účinkovat stejně jako sklenka šampaňského. Minulý rok jsem dort ve tvaru srdce chtěla samou zlobou vyhodit z okna, letos jsem 14. únor měla strávit v nemocnici.
Po mamince a babičce a taky trochu vlastní vinou jsem si, chtě nechtě, udělala šest nových kamarádů. Můj největší kámoš měl šestnáct milimetrů a nazvala jsem ho Bob. Trochu mi ztížili život tím, že mi zakázali papat čokoládu, smažené a tučné potraviny. Usadili se mi ve žlučníku a asi se jim tam moc líbilo. Tak jsem se rozhodla, že je tam dlouho nenechám.
14. února jsem měla první termín operace, který se nakonec o týden posunul, a já se dostávám k jádru věci, proč dva týdny nebyl článek. Měla jsem takovou menší rozlučku s kámošema, chvilku jsem si poležela v nemocnici a nyní už ležím se sedmi stehy doma v posteli a těším se na týdenní jarňáky.
Během prázdnin ale se dokopu k napsání jednoho velmi zajímavého článku, možná bude i video, kdo ví. :) Do té doby ale mám odpočívat, nenamáhat se, moc břicho nezatěžovat a užívat si toho, že žiju i bez jednoho orgánu v těle. (Připadám si hrozně důležitě.) 
A co vy? Jak jste oslavili Valentýn? Co prázdniny? Máte furt žlučník?

 Je známo, že my ženy nepatříme k pohlaví, které by vynikalo schopností rychlého rozhodování. Nad věcmi musíme zdlouhavě přemýšlet a zvláště oblíbené je přemítání, jaké skutečnosti by mohly teoreticky nastat, ať už jsou jakkoli nepravděpodobné. A když už to vypadá, že jsme si konečně ujasnily, co vlastně chceme, většinou přichází na řadu velmi zrádná otázka: ,,Jsi si jistá?“ A celý proces začne nanovo. 
Jiné to není ani před šatní skříní. Každá příležitost si žádá speciální oděv. Jdu do školy a čeká mě těžká zkouška? Sáhnu po svetříku s hlubokým výstřihem. První rande v restauraci? Obléct se elegantně a ne moc vyzývavě. Posezení s kamarádkami? Košile a černé kalhoty nejsou nikdy špatnou volbou. Takto by uvažovala žena-muž. 
Žena-žena se musí před zrcadlem ujišťovat, jestli výstřih není moc hluboký, jestli v šatech na rande nevypadá tlustě a zda před kamarádkami nebude vypadat jako šedá myš. Na řadu přichází fáze bezradnosti. Kousky oblečení se začnou obměňovat, házet na postel, proklínat, protože ta sukně mi ještě před půlrokem byla, a žena začne upadat v deprese. 
Tento žalostný okamžik končí tím, že se podíváme na hodinky a zjistíme, že už před deseti minutami bychom přišly pozdě. Na svou před chvílí nenáviděnou postavu hodíme první, co nám padne do ruky, a s odevzdaným výrazem, že lepší už to nebude, vyrazíme do ulic. 
Nikdy se proto ženy neptejte, proč na schůzky doráží pozdě. Ona za to nemůže. To už tak prostě je. 
Psáno jako odpočinkový článek v době sezení nad seminární prací. 

Kdybych se měla rozhodnout pouze pro jeden obchod, do kterého bych mohla chodit do konce života, bylo by to papírnictví. A zřejmě by to byl Tiger. (Proto tam moc často nechodím. Asi bych za chvilku chodila nahatá.) Jelikož mě teď celkem dost zaměstnává škola, nemám na blogování tolik času, kolik by se mi líbilo. Ale jelikož ten čas máte vy, co takhle si ho hezky rozvrhnout?
Připravila jsem si pro Vás pár pomocníků, kteří Vás dokopou k tomu, si alespoň nápad na článek zaznamenat. (Potom už to jde samo, věřte mi.) Mám tu na výběr jak týdenní kalendáře, kalendáře určené přímo pro blog, barevné, hravé a hlavně přehledné. Tak se na ně jdeme mrknout, jop?
PASTELOVÝ TÝDENNÍ KALENDÁŘ 
Je k mání v různých variantách. Buď můžete využívat jen prázdné obdelníčky nebo si vybrat verzi s to-do listem nebo smíchat všechno dohromady. A nejlepší zpráva? Vybírat můžete v šesti odlišných barvách!
STAHUJTE TADY
MAXIMÁLNÍ BLOGOVÝ ORGANIZÉR
Představuji Vám plánovač, který myslí úplně na všechno. Doslovný překlad nelže, listy jsou promakané jak designově, tak po grafické stránce. A co všechno organizér nabízí? - úvodní stránku - měsíční kalendář - roční statistiky - roční / měsíční cíle, kterých chcete dosáhnout - brainstormingový přehled k vytvoření článku - a mnoho dalšího!
STAHUJTE TADY
DALŠÍ BLOGOVÝ ORGANIZÉR Přeci bych Vás neochodila tím, že bych Vám představila pouze jeden plánovač, který by byl zaměřený na blog. Připravte se na to, že nebudete vědět, po kterém dříve sáhnout, protože oba jsou naprosto skvělý! (A já mám dilema, který skončí u mě na stole.)
STAHUJTE ZDE
PRO ZAPÁLENÉ BLOGERY
Pokud potřebujete více místa na každý den, mám řešení i pro Vás. Denní plánovač, ,,shodou okolností" designově úplně stejný, jako jeho týdenní bráška, kterého jsem Vám ukázala jako prvního. Opět v dostání v šesti variantách!
STAHUJTE ZDE
VŠE V JEDNOM Já si prostě nedokážu pomoct. Miluju sady a když všechno hezky spolu ladí, vykouzlí mi to úsměv na tváři. Proto i moje poslední várka inspirace bude ve větším provedení. Do tyrkysova laděný komplet potěší každého, kdo má rád organizaci a přehlednost. Složením je dost podobný prvnímu plánovači - ve zkratce, najdete tam úplně všechno. (Ke stažení je nutné zadat email na newslettery. :))
STAHUJTE ZDE

Cestování je něco, co mě dokáže vždy uklidnit. Nejsem ten typ člověka, který by tašky a kufry balil na poslední chvíli. Já si užívám ten čas, kdy si dělám seznamy toho, co všechno si mám vzít s sebou, kdy jednotlivé položky pečlivě skládám a urovnávám a když nasednu do autobusu nebo vlaku a začnu poslouchat své nejoblíbenější písničky, nemůžu být šťastnější. PÁTEK Je jedna hodina odpoledne a já končím školní týden tělocvikem. První pololetí je za mnou a na vysvědčení se na mě bude mračit jedna trojka z fyziky. Ne, že bych si stěžovala. Fyzika je pro mě předmět, který nikdy nepochopím. Doma si dopřeju chvilku ve vaně, než začne zdlouhavý proces zkrášlování. Po hodné chvíli, kdy opět vypadám jako člověk, si dobalím poslední nezbytnosti a v 15:45 usedám do autobusu směr Praha. Po chvíli zjistím, že jsem samozřejmě opět něco zapomněla. Je to kartáček na zuby.  V Praze se se stopadesátikilovou taškou dopravím před kolej FTVS, kde už na mě čeká moje garde, a večer strávím koukáním na Yes Man. SOBOTA Vstávám až po desáté hodině a dopřávám si lenošení v posteli. Garde odešlo na fotbalový zápas, tak mám celé jednolůžko jen sama pro sebe a dospávám hodiny, kdy jsem se večer budila, neb nám bylo trochu těsno. (Už jsme se rozmazlili dvoulůžkem.) Když jsem po snídani, zhlédnu další díl A Series of Unfortunate Events a výborně se bavím. (Opravdu doporučuji zkouknout.) Po obědě jsme vyrazili na mé přání do města na procházku. Provětrala jsem jak sebe, tak Nikolase, a pořádně utahala nohy. Prošli jsme Staromák směrem na Malou Stranu, Pražský hrad a pak zpátky na Veleslavín.  NEDĚLE Den ,,D" konečně nastal. Lenošení v posteli se opakovalo, akorát se mi zdá, že noc byla snad ještě horší. Garde mě v noci skoro zalehlo. (S tou největší jemností samozřejmě.) Po spoustu dílech Teorie Velkého Třesku se naobědvám a jsem čím dál tím nervóznější. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá hodina je konečně tady. Do krytu na mobil schovám stovku a občanku a s vytisklou vstupenkou se vydávám na koncert Green Day, kteří se po sedmi letech konečně vrátili do Prahy. Venku mrzneme půl hodiny, načež se otevřou brány, já zamávám mému doprovodu a vstupuji do Tipsport arény. Napětím snad ani nedýchám. Předskokani mě mile překvapili. Hráli svěže a úspěšně zahájili večer, který se skončí až v půl jedenácté. A najednou tu byli. Billie, Mike a Tré. Mé nejoblíbenější hudební trio na světě. Můj první koncert, můj nejlepší den v životě. Hráli jak nové písničky, tak staré vypalovačky. Zvali fanoušky na pódium, věnovali kytaru, užívali si to. A já s nimi. I přes to, že jsem skákala a řvala až v sektoru za VIP a někdy trochu hůře viděla, na konci koncertu jsem byla příjemně unavená, okradená o hlas a neskutečně nabitá energií. Myslím si, že diváci vytvořili báječnou atmosféru. Zpívali, dokud jim to hlasivky dovolily, svítilnou na mobilech vytvořili ,,hvězdnou oblohu" přímo v aréně, když Billie zpíval předposlední písničku a zapomněl kvůli té scenérii text. Nikomu to nevadilo. A já jsem měla co dělat, abych udržela oči v suchu.  Pokud přemýšlíte nad tím, že byste šli na nějaký koncert a váháte, protože to není zrovna nejlevnější záležitost, jděte do toho. Protože před YouTube tohle nezažijete. A je to vzpomínka na celý život. Alespoň u mě.