THE WORLD BY MARIA

9/19/2016

5 důvodů, proč chodit s fotbalistou

Jelikož si nějakou dobu mohu k mému jménu, prozatím bez titulu, přidávat přízvisko zadaná, přemýšlela jsem, že bych se s vámi podělila o nějaké rady a tipy. (Obětavá Maruš, že jo.) Už jednou jsem se krátce zmínila o tom, jak mít úspěšný vztah, tentokrát bych se zaměřila na to, proč je fotbalista takovou skvělou partií.

1. TĚLO Jednou týdně zápas, dvakrát týdně trénink. I kdyby to byl sám Otesánek, dejte mu půl roku a buchty pro něj dostanou úplně jiný význam. A budete to vy, komu se budou sbíhat sliny.
2. NEBOJÍ SE JÍT DO SOUBOJE Pokud se nacházíte v obchoďáku během předvánoční doby a máte svého milovaného s sebou, čekání vám nebude nadále způsobovat vrásky. Proč? Dát docela jemné tělíčko pro něho není žádný problém. A vy máte volný průchod.
3. JE TO VÝBORNÝ HEREC Zapomene dárek k výročí? Vypustí váš svátek z hlavy? Žádný strach, ani to nepoznáte. Nehne brvou, za vteřinu má vymyšlený plán B a vy si svůj den náležitě užijete. (Už jste viděli ty herecké výkony na hřišti?)
4. CHÁPE VAŠI ZÁVISLOST ,,Proč máš tolik bot? To si kupuješ další pár? To stejně neunosíš!" Tak tohle nikdy neuslyšíte. Protože jeden botník bude patřit výhradně kopačkám. A pak sálovkám. A kdyby to byl jó sportovec, udělejte místo i pro tretry.
5. DBÁ O SVŮJ VZHLED Inspiraci chytá na hřišti - dres je sladěný do posledních detailů, kopačky vybírá podle poslední módy a nikdy by ven nevyšel bez alespoň krátkého nakouknutí do zrcadla. Když mu řeknete, ať se obleče hezky, udělá to a nebude vás zahrnovat zbytečnými dotazy.
Avšak nic není dokonalé. Někdy svůj oblíbený pořad vyměníte za utkání v přímém přenosu, někdy najdete špinavé štrupny na zemi a někdy byste ho těmi kopačkami nakopala sama. Ale pokud řekne, že ten gól patřil vám, takových maličkostí si nevšímáte. (Pokud tedy nemíří do vlastní.)

9/13/2016

V hlavní roli Šumava

Zkuste napsat něco o přírodě s písmem velikosti jedenáct na tři stránky. Pro mě zcela nemyslitelný úkol. Nadpis dnešního článku bylo zadané téma a teď, babo, raď! Tak jsem celý úkol pojala trochu netradičně a děkovala někomu nahoře za to, že máme vícevýznamová slova.

Ahoj, jmenuji se Šumava a v březnu mi bude dvacet šest let. Narodila jsem se ve střední Evropě, nemám skoro žádné přátele a rodiče jsem nepoznala. Bydlím v malém městečku, které má necelých jedenáct milionů obyvatel a které je známé pro své vynikající pivo. Můj jediný soused je Němec, takže mu moc dobře nerozumím, ale stejně své bydliště pokládám za jedno z nejhezčích míst na světě. I když, pravda, moc necestuji. Celý svůj život toužím po slávě. Chci, aby ke mně domů chodili lidé na návštěvy, aby obdivovali můj nábytek, mou velkou zahradu a mé jezírka, o která se s láskou starám. Chci se stát tím nejlepším národním parkem v našem městě a konečně jsem k tomu dostala příležitost. Do města přijedou filmaři. A hledají novou tvář.
Zůstanou zde asi měsíc a castingu se mohou zúčastnit jen národní parky. V našem městečku žijí pouze čtyři. Stará dáma Krkonoše Sněžská, krásná a mladá Růžena Českošvýcarská, moje zlé dvojče Dyjana Býčovská a já, Šumava Plechý. Naše čtveřice bude soutěžit o to, kdo se stane hvězdou nového filmu a kdo se zaslouží o titul nejlepšího národního parku. Než se ale rozhodne, komu bude patřit všechna čest a sláva, čeká na nás ještě spousta práce.
Nejdříve jsem musela udělat něco se svým vzhledem. U kadeřnice jsem nebyla celou věčnost a kdybych si měla vzpomenout na to, kdy naposledy jsem navštívila paní kosmetičku, hodnou chvíli by mi to trvalo. Péči o svůj zevnějšek jsem pěkných pár let zanedbávala. Jedním z důvodů byli i lýkožrouti, kteří naší oblast posledních pár let ne a ne opustit. Dále mě zužovali střídající se tropická horka a kruté zimy, které mé pokožce rovněž neprospěly.
Dalším krokem bylo se naučit scénář. Krátká replika, kterou jsem si opakovala každou volnou chvilku, rozhodovala o mé budoucnosti. Nebyla nijak těžká na zapamatování, ani se v ní nenacházely sáhodlouhé jazykolamy, ale každé slovo jsem se snažila vyslovit tak precizně, jak jen to šlo, a s procítěním herce hodného Oskara. Bylo pro mě životně důležité, abych byla nejlepší. Přeci jen jsem měla oproti ostatním parkům jednu nevýhodu - byla jsem největší. Štáb hledal určitě někoho sofistikovaného se způsoby hodného nějaké princezny či prince. Já byla korpulentní dvacítka chovající se jako slon v porcelánu.
Den D konečně nadešel. Mlhy, které hlásily v rádiu, se pomalu a jistě přesouvaly do východní části města, která je proslulá svými vinicemi. Oblékla jsem se proto do šatů béžové barvy, na nohy nazula střevíce s otevřenou špičkou a vlasy jsem si sčesala do elegantního drdolu. Repliku jsem si pro jistotu zopakovala hned po probuzením, před snídání, po snídani a před odchodem z domova. Byla jsem neskutečně nervózní, ale zároveň si dodávala odvahy – nikdo se nemohl připravit lépe než já, tím jsem si byla jistá.
Casting měl probíhat v budově, která se nacházela v centru města a která se nedala přehlédnout. Zdobilo ji totiž nespočet věžiček různých velikostí a barev. Když jsem vešla dovnitř, překvapilo mě, že jsem dorazila první. Měla jsem sice časovou rezervu, ale očekávala jsem, že i ostatní parky se dostaví poměrně včas, šlo přeci o velmi důležitou věc.
Ani ne minutu po mně dorazila Dyjana. Oděná v růžovém kompletu byla hotovým ztělesněním roztomilosti. Vypadala totiž jako můj přesný opak; malá a na pohled nevinná dívka, která by neublížila ani mouše. Povýšeně ohrnula ret a došla až k lavičce, na které jsem byla usazená. ,,Ahoj, Šumavo," pozdravila mě a začala z kabelky, jíž jí ladila ke kompletu, vytahovat repliku, zatímco si sedala na druhý konec lavičky. Ještě dříve, než jsem jí stačila odpovědět, do dveří vstoupila Růžena Českošvýcarská. A pokud jsem si myslela, že Dyjana je roztomilá, strčila ji Růžena hravě do kapsy. Růžová blůza s bílými knoflíky a džínová minisukně jí neskutečně slušely, stejně jako vlasy, které si nechala rozpuštěné a dozdobila je jednoduchou, bílou čelenkou. Beze slova došla až k nám a posadila se mezi mě a mé dvojče.
,,Dobrý den, jsem národní park, který se může pyšnit skalními městy, věžemi, stěnami, roklemi a soutěskami," začala si potichu šeptat Dyjana svou repliku a já se nestačila divit, jaké krásy se nacházejí na její zahradě. Moje sestra nezůstala pozadu: ,,… mimoto patřím mezi druhově nejbohatší velkoplošná chráněná území." V duchu jsem řvala. Vůbec jsem si nic takového nepřipravila! Mám sice pár informací, kterými jsem se chtěla před štábem vyzdvihnout, ale svou repliku jsem si vytvořila docela stručně bez dlouhých chvalozpěvů okolo.
Aby toho nebylo málo, k naší trojici se potichu a hlavně pomalu přidala i čtvrtá účastnice. Krkonoše vypadala v klidu. S úsměvem a elegancí nám pokynula hlavou a posadila se na poslední volné místo na lavičce. ,,Dámy," oslovila nás Krkonoše a složila ruce, které měla navlečené v hedvábných rukavičkách do klína, ,,přestaňte se zbytečně stresovat. Jsem si téměř stoprocentně jistá tím, že svou repliku umíte každá do posledního slovíčka nazpaměť." ,,U Šumavy bych si tím nebyla tak jistá," rýpla si Dyjana a spiklenecky mrkla na Růženu, se kterou už po pěti minutách byla jedna ruka, ,,má totiž tendenci všechno nechávat na poslední chvíli. Třeba jak jednou nechala svou Vltavu bez dozoru a chudák zahrádka se jí téměř celá potopila. Jéje, to bylo škody!" Teatrálně si povzdychla a dál si něco špitala se sousedkou ve žluté halence. ,,Nic si z toho nedělej, dítě," uklidňovala mě Krkonoše, ,,co už já jsem měla sněhových závějí, to bych ani na prstech dvou rukou nespočetla," pohladila mě mateřsky po zádech a stočila svůj pohled na vchodové dveře. Právě do nich vešla ta nejdůležitější osoba v branži, samotný režisér Richard Vrabec.
,,Krásný dobrý den, dámy," přivítal nás s otevřenou náručí a každé potřásl s pravicí, ,,doufám, že jste se výborně vyspaly, protože dnes se jedna z vás stane hlavní tváří našeho nového filmu, Tvoje příroda má známý kras." ,,Jako první se nám půjde představit Růžena," oznámila nám jeho mladá asistentka a spolu s režisérem vešli do místnosti, která byla na dveřích označena jako ,,Zkušebna". Růža ladně vstoupila do místnosti a zavřela za sebou dveře. Po patnácti minutách, které se mě zdály jako věčnost, se dveře otevřely a hlas zevnitř se ozvalo jméno dalšího parku, tentokrát Dyjany. Takto se situace opakovala ještě jednou, až jsem na lavičce zůstala sedět úplně sama. Po čtyřiceti pěti minutách se dveře otevřely naposledy. ,,Šumava Plechý, prosím." Byla jsem na řadě.
Postavila jsem se na stupínek, záře reflektorů mi znemožňovala podívat se přihlížejícím do obličeje. Tušila jsem, že se mezi diváky nachází všechny účastnice. ,,Předneste, prosím, svou repliku," pronesl unaveně režisér a já si nervozitou zpocené ruce otřela o šaty. ,,Jsem Šumava. Jse- jsem...," zakoktala jsem se a srdce mi začalo bít jako o závod. Nevěděla jsem, jak pokračovat. V hlavě jsem měla černočernou tmu a v puse sucho. Nemohla jsem se nadechnout, cítila jsem, jak se mi plíce plní vzduchem. Už jsem si myslela, že uteču jako zbabělec pryč, ale z hlediště se ozval uklidňující hlas: ,,To zvládneš, Šumavo." Krkonoše! Věří mi. Je přesvědčená o tom, že to zvládnu! Nadechla jsem se.
,,Jsem Šumava. I když to nerada přiznávám, jsem největší národní park v našem městě. Dříve jsem to brala jako nedostatek, nyní si to připisuji k mým přednostem. Na zahrádce mám ojedinělá karová jezera, rašeliniště a dokonce i bukové a smrkové pralesy. Jsem unikát a ti, kteří mě dobře znají, mě nazývají Zeleným srdcem Evropy. Nejsem sobecká. Z útulků si domů vozím ohrožené druhy zvířat, o které už nikdo nestojí, rysa nebo tetřeva hlušce. A pokud jste o mně někdy slyšeli, že bývám chladnější, nevěřte tomu. Teplá Vltava se u mě nenachází náhodou." Zvedla jsem pyšně hlavu a usmála se do diváků. ,,Jsem Šumava a nechtěla bych být nikým jiným. A pokud nedostanu hlavní roli, nevadí mi to. Jsem totiž výjimečná i bez filmové kariéry. Jsem jenom jedna." A trvalo mi celých šestadvacet let, než jsem na to přišla.
Jak byste si s úkolem poradili vy?

9/03/2016

Proč ještě nejsem úspěšná blogerka?

8/23/2016

PRVNÍ DEN VE ŠKOLE

8/16/2016

Norway? No way!

Plánovala jsem spíše fotočlánek, kde bude minimum textu a hora fotek, ale nakonec to dopadlo tak, že minimum textu bude, ale co jste jistě neočekávali, bude i minimum fotek. Protože, jak jsem psala na své fb stránce, Nikolase (rozuměj foťák) mi poslali den po odjezdu. Jojo, výlet začal suprově.

Asi vám nebudu popisovat do detailů každé dobrodružství, které jsme podnikli. Zaprvé - bylo by to fakt zdlouhavé a zadruhé - stejně si z těch túr pamatuju akorát to, že jsem se neustále ujišťovala, zda pořád mám plíce v těle a nohy vcelku. Celé Norsko bylo totiž jedno velké šlapání do kopců a z kopců. Nestěžuju si, mamka mě uvítala slovy: ,,Maruško, ty jsi nějaká pohublá."
Norsko bylo krásné. To, že svítilo sluníčko pouhé dva dny mé dovolené, na vrcholku Galdhøpiggenu na mě čekala jenom mlha a jedny ponožky jsem usušila až doma v Česku, mi ale náladu dost kazilo. Losa jsem spatřila maximálně tak v salámu a přísahám, že pokud uvidím ještě jeden vodopád, tak se zcvoknu. (Viděla jsem jich asi 493850 tisíc.)
Pak jsem si ještě doma zapomněla tyčky od stanu, skoro utopila mobil a při výšlapu na ledovec si nehtem rozdrápala kůži na prstu u nohou. Naštěstí těch šťastných chvilek bylo víc. Navštívila jsem krásné destinace, pořádně si zaraftovala, nakonec sehnala za hubičku stan a ochutnala pravé švédské masové kuličky ve švédské Ikee (Naše trasa: Německo-Dánsko-Norsko-Švédsko-Dánsko-Německo). Přestala jsem se částečně bát cizích lidí a udělala si nové (a moc super) kamarády.
Nakonec vám sem hodím seznam těch nekrásnějších míst, abyste měli třeba inspiraci, kdyby jste se náhodou v Norsku ocitli taky: